Miniatury: Dva psíci

      Dva psíci

Cítím, jak se mi otevírají různá tajemství. Začínám rozumět jevům, které jsem nechápal v mládí. Vstoupil jsem do nich trochu s ostychem a také s vědomím, že už všechnu tu moudrost nebudu mít čas zužitkovat.      Vracím se od Šumavěnky do Vimperka. Lednová krajina beze sněhu je krajinou chudoby a nespavosti. Slunce putuje nízko podél obzoru a na pařezech vytváří z letokruhů hluboké stíny. Ve Volyňce se za kamenem vytvořila bublina, otáčí se ve víru, odrážejí se v ní stromy jak v klenbě, až na vrchu té klenby je obloha otevřená, špičkami smrků obroubená, jako by se někdo dobýval do konzervy. Dřevěným žlabem, který tu trčí ze svahu, vytéká voda, na jeho okraji stojí hrníček dnem vzhůru, pod hrníčkem se o žlab opírá choroš a připomíná vytékající hustou kávu. Scházím Zlatou stezkou od náměstí ke gymnáziu, na zídce leží pokroucený list zatížený kamenem, připomíná lasturu, na které přijíždí ke břehu Botticelliho Venuše.      Docházím do Bíčpitu. Sedí tu Pošťák a vypravuje mi o návštěvě sociálky. Stála tam bezdomovkyně. „Máte poukaz do potravinové banky?“ zeptala se. „Potravinová banka je prázdná,“ odpověděla pracovnice. „Vy jste nám nějak shodila. Doufám, že nám nezkolabujete.“

***

     „Dneska jsem udělala dobrý skutek,“ naklání se ke mně servírka Káťa. „Viděla jsem jezevčíka. Honili ho dva státní policajti, asi se zaběh, prej utekl od nehody, a oni ne a ne ho chytit. Až jedna ženská, co uklízela zastávku, měla růžové rukavičky, zastavila ho nohou, pospíchala jsem k ní, po pěti letech jsem běžela. Pejska jsem vzala do náruče, nesla jsem ho jak miminko. Přinesla jsem ho sem, přijela policie, dvě auta, blikačka za oknem. A policajti, že je třeba zavolat měšťákům a ti si ho odvedou. Tak jsem pejska položila na podlahu, měla jsem od něj mokrý nohy, mokrý kozy, mokrý všechno. Ale pejsek byl špatnej, sedal si na zadek, nohy mu šly šejdrem, oči měl kalný. Asi měl infarkt nebo byl po mrtvici. Přijeli měšťáci, dejte mu obojek, aby vás nepokousal, radili mi. A já jim řekla: Já jsem servítka, musím tu obsluhovat. Šla jsem do bundy pro piškoty, ale on piškoty nechtěl, byl slepý a hluchý. A za půl hodiny si pro něj přišla paní.“***

      „Umřel Beník,“ říká nám Rosťa.

      „Kdo to byl?“ ptám se.

      „Pes. Měli ho ve squatu. Šel jsem kolem s Čoudem, bylo to ještě štěně, když jsme ho objevili. Kopali do něj, tak jsme ho sebrali do náruče a odnesli jsme ho Láďovi. To byl pan pes. Stále potřeboval běhat venku, pravej pankáčskej pes, běžel za Láďou i do práce. Láďova holka Vlaďka ho neměla ráda, nechtěla ho pouštět ven, tak on se za jejími zády nahrbil, jako že bude srát, ona chvíli nedávala pozor a on frnk, utekl jí. Byla to směska, asi kokr se špitzem, někdy ho Láďa vzal v létě mašinkou, vypadal jak jehňátko. Když se vydal Láďu hledat, obešel hospody pěkně popořadě, Bíčpit, Vagón, Šramla, koukl dovnitř, natáhl čenichem, a když tam Láďa byl, hned ho našel. A když ho ve Vimperku neobjevil, vydal se za ním třeba až do Čkyně na hřiště.“

Text a foto Roman Szpuk